Základní škola Vyškov, Tyršova 4

Vzdělávací zájezd do Osvětimi

Žáci 9. ročníku v rámci výuky dějepisu každoročně absolvují výchovně-vzdělávací zájezd do Osvětimi a Březinky. Jak na ně návštěva bývalého koncentračního tábora zapůsobila?.

Pocity žákyně 9.A:

Osvětim

Zamyslet se nad významem slovního spojení „hotové peklo na zemi“, které tu bylo v průběhu 2. světové války je opravdu těžká věc. Spoustě lidí nedochází, co to vůbec bylo. Osvětim – největší nacistický koncentrační vyhlazovací tábor vybudovaný v Polsku – je spolu s dalšími vyhlazovacími tábory nejhorším místem, které člověk vytvořil. Pro miliony lidí se „pobyt“ zde stal konečným. Dovoluji si říct, že je zhola nemožné si představit nebo se vcítit do pocitů lidí, kteří si tím prošli. Z vyprávění, čtení učebnic a knížek nebo ze samotné návštěvy tábora nám sice naskakuje husí kůže a říkáme si: „Jak je možné, že se taková hrůza opravdu děla? Jak je možné, že tohle dokázal provést člověk člověku?“, ale opravdový strach a utrpení je něco trošku jiného. Esesáci přišli například k nevinné židovské rodině, odvlekli ji spolu s dalšími 80 lidmi do jednoho vagónu. (Těch ale odjela obrovská spousta.) Lidé trpěli a spousta z nich cestu do tábora nepřežila. A tak začal teror. Teror, který tito „podřadní“ lidé (jak říkal Hitler) museli prožít. Viděli, co nikdy předtím, zažili to, co si ani ve snu nedovedli představit, bylo s nimi zacházeno jako s neživými věcmi – i to je kolikrát slabé slovo. Lidé v táboře měli každodenní strach, měli hlad… Po měsíci se z krásných lidí staly pouze chodící kostry. Bohužel zde prováděli i nelidské pokusy, zejména na dětech. Tohle a mnoho dalších věcí dovádělo lidí až k sebevraždám. Pokud neukončili svůj život takto, dříve či později byli shledáni jako neschopní práce a posláni do plynových komor a jejich těla poté spálili v krematoriích. Bylo to vše až tak nelidské, že se z mrtvých těl odebíraly všechny cenné věci (např. zlaté zuby, řetízky, …). Když lidem došlo, kam se to opravdu dostali a co to vlastně celé je, zmocnil se jich pocit bezmoci. Ovšem pořád to jediné, to důležité bylo pro všechny stejné – přežít alespoň pár dní, pokud to bylo fyzicky (i psychicky) možné, spolu s tímto museli mít lidé i v těch nejtěžších chvílích silnou vůli a přesvědčení, že to jednou skončí. V táboře, jak už víme, zemřelo nad milion lidí, nad milion nevinných lidí. Jen ta představa a pohled do vitrín plných bot, kufrů a vlasů, který se nám v Osvětimi naskytne, vyráží dech. A otázka zní: „Bylo opravdu zapotřebí udělat na zemi takové peklo?“ Nyní žijeme v jiné době… V době dá se říct takřka svobodné. Právě to si spousta dnešních lidí neuvědomuje. Z téhle minulosti bychom se měli všichni poučit a vědět o ní aspoň něco málo, protože si myslím, že takové věci už na světě nechceme a opakovat tuhle minulost už vůbec ne. Dnešní doba je zhýčkaná a uspěchaná. Všichni se za něčím ženou. Právě lidé, kteří prožili 2. světovou válku, by stáli za názorem, že jediné, co je v životě důležité, je být zdravý a prožít ho jako šťastný člověk. Nemyslíte?

Tyto stránky využívají soubory cookie.